„Vztah našich předků k věcem byl úplně jiný. Když si někdo nechal ušít boty, vážil si jich a ony mu sloužily řadu let. Dnes lidé bezhlavě nakupují věci, které nepotřebují, užívají je často pár týdnů a pak letí kupovat další. Málokdo se zamýšlí nad tím, kde a za kolik bylo zboží vyrobeno, z jaké suroviny, za jakých podmínek, jak dlouhou cestu urazilo k nám,“ říká v inspirativním rozhovoru inženýrka ekonomie, redaktorka a především módní designérka a majitelka butiku Studio Vintage Ivana Závozdová.
V rozhovoru se dozvíte co je to móda Slow Fashion, jak Ivana vytváří originální vintage módu a kde bere pro svou tvorbu inspiraci.
Představte naším čtenářům slow fashion
Myslím, že skoro každý si někdy řekne: jak to asi s touhle planetou dopadne, když ji člověk takhle plundruje? Ale většina lidí si vzápětí odpoví: naštěstí já tady už dávno nebudu. Jsou ale výjimky a já věřím, že jich bude přibývat. Hnutí slow fashion je toho příkladem. Hlásí se k němu totiž stále více lidí i u nás. Slow fashion, tedy „pomalá móda“, vznikla jako protiváha fast fashion, tedy konzumního přístupu k módě. Heslem slow fashion je „zpomal“! A zamysli se nad tím, co nosíš. Uvažuj, kolik věcí doopravdy vlastně potřebuješ, dej přednost kvalitě před kvantitou. Zajímej se, kdo, kde, z čeho tvé oblečení vyrobil, za jakou cenu a za jakých podmínek a zda je recyklovatelné. A hlavně, nauč se znovu si vážit věcí i lidské práce.
Jak dlouho se šití a návrhářství věnujete?
Nevystudovala jsem návrhářství a nejsem ani vyučená švadlena. Šít jsem se naučila sama. Dětství a mládí jsem prožila v době normalizace. Tehdy, když jste chtěli něco hezkého na sebe, v podstatě nezbývalo než si to ušít nebo uplést. Takže i já jsem si šila šaty z šátků, barvila v duze bavlněné pleny a nosila vlastnoručně drhané pásky. Ale je pravda, že mě móda opravdu bavila, a to po všech stránkách, docela hezky jsem kreslila, šuplíky jsem měla plné nákresů, střihů a výstřižků z časopisů, snažila jsem se hodně dozvědět i o historii odívání. Jenže rodiče řekli: ani náhodou, nemáš šanci, půjdeš na gympl. Nakonec jsem vystudovala zahraniční obchod. Protože mi ale víc než obchod šly jazyky, začala jsem pracovat jako překladatelka a pak zahraniční redaktorka. A redaktorkou jsem už zůstala.
Jak jste se k Vaší tvůrčí činnosti dostala?
Před dvěma lety jsem si otevřela studio s vintage módou. Jednou ke mně přišla paní a s sebou měla dvě velké tašky starých látek a krajek, že neví, co s nimi. Řekla jsem si, že tak krásné věci nemůžou skončit v popelnici. Potřebovala jsem tehdy na focení šaty z 20. let a žádné jsem neměla. Nezbývalo než nějaké ušít. Zjistila jsem, že když se použije stará látka, dobová krajka, knoflíky nebo spony, vypadají šaty mnohem autentičtěji. Shodou okolností jsem narazila na švadlenku, která má podobnou úctu ke starým věcem jako já. Od té doby spolupracujeme, já sama šít nestíhám, aktivit mi totiž neustále přibývá. Jedny z upcyklovaných dobových šatů, které jsem navrhla, můžete nyní vidět třeba na výstavě Retro v Národním muzeu v Praze. Ale nenavrhuju jenom upcyklované dobové modely, baví mě vymýšlet i současné šaty, pro které využívám jako základ starší kousky, které mě něčím zaujmou a které najdu většinou v second handu.
Kde berete inspiraci na tvorbu oděvních modelů?
Inspirace je úplně ve všem, to vám řekne každý designer. Já vidím úžasný starý knoflík a už si představuju ty šaty. V sekáči objevím neforemnou sukni z nádherné látky a řeknu si – z té bude skvělá večerní toaleta. Ráda věci pokládám vedle sebe, v duchu je rozkládám a z těch dílů skládám nové. Je to hra, která mě baví. Ale není to jen to. Líbí se mi, že ty věci dostanou nový život a novou kvalitu. V tom je kouzlo a přínos upcyclingu.
Proč jste se rozhodla používat staré látek, krajky další komponenty?
Můj vztah k módě a oblékání prošel různými fázemi. Maminka mě naučila nic nevyhodit. U nás se všechno, co se už nenosilo, rozpáralo, vypralo, vyžehlilo a pak se z toho zase něco ušilo. Když to už nešlo, použilo se to takzvaně na hadry nebo se z toho nechaly udělat takové ty koberečky na chatu. Vůbec vztah našich předků k věcem byl úplně jiný. Když si někdo nechal ušít boty, vážil si jich a ony mu sloužily řadu let. Dnes je všeho dost, alespoň v Evropě máme všeho nadbytek. Na jednu stranu je fajn, když v podstatě každý má přístup k módě. Zažila jsem, jaké to je, když v obchodech není k sehnání obyčejné bavlněné tričko.
Co si myslíte o dnešní rychloobrátkové spotřebě oblečení?
Vadí mi, když lidé bezhlavě nakupují věci, které nepotřebují, užívají je často pár týdnů a pak letí kupovat další. Málokdo se zamýšlí nad tím, kde a za kolik bylo zboží vyrobeno, z jaké suroviny, za jakých podmínek, jak dlouhou cestu urazilo k nám. Většina lidí se stále nechává manipulovat reklamou a slevami. Neuvědomují si, že globální firmy zajímá jen navyšování zisku. Že používají při výrobě nekvalitní suroviny, aby snížily náklady, přesunují výrobu do těch nejzaostalejších oblastí světa, protože tam je ještě levnější pracovní síla. Že se sice pyšní ekologickými certifikáty, ale ve skutečnosti tolerují, že v továrnách pracují děti a že se do řek vypouštějí jedovaté chemikálie.
Pokud byste chtěli vidět vintage módní modely na vlastní oči, navštivte butik Studio Vintage na pražském Žižkově.
Více informací naleznete na www.studio-vintage.cz
